Můj příběh

Tato cesta začíná ve chvíli, kdy jsme se s partnerem rozhodli stát rodiči. Do té doby jsem pracovala jako poradkyně v oblasti alternativní medicíny. Naše první dušička k nám přišla v poměrně krátkém čase. A jak rychle přišla, tak i rychle odešla. Byl to pro mě velký šok a chtěla jsem pochopit, proč se to stalo, abych se s tím mohla lépe vyrovnat. Říká se, že vše zlé je k něčemu dobré a já tomu věřím. Odpověď ke mě přišla zanedlouho. Toto těhotenství jsem svým způsobem brala jako samozřejmost a chyběla mi vůči němu větší pokora. S tímto nastavením jsem pak vstupovala i do dalšího těhotenství. To, že jsem opět těhotná, jsem zjistila měsíc po tom, co první dušička odešla a já to považovala za zázrak. Pocit pokory vůči tomuto novému těhotenství se ve mě o to více zintenzivnil a provází mě do současnosti.

V průběhu devíti měsíců, kdy ve mě rostl nový život, jsem se soustředila na to, abych k jeho zrozeni došla silná po fyzické i psychické stránce. V kondici jsem udržovala nejen své tělo, ale hlavně svou mysl. Pracovala jsem se strachy a pochybnostmi, které se začínaly s blížícím se porodem objevovat. Z toho důvodu jsme s manželem absolvovali kurz hypnoporodu, v rámci kterého jsme získala vnitřní sílu a jistotu, že porod svého prvního dítěte zvládnu a že jeho průběh bude přesně takový, jaký má být. Vstupovala jsem do něj s vnitřním klidem a beze strachů. Můj první porod proběhl v domácím prostředí za přítomnosti manžela a duly. Byl to pro mne velmi intenzivní transformační zážitek, ze kterého jsem odcházela silnější a vědomější. Byl přesně takový, jaký jsem já a  má dcera potřebovaly.

V průběhu devíti měsíců, kdy ve mě rostl nový život, jsem se soustředila na to, abych k jeho zrozeni došla silná po fyzické i psychické stránce. V kondici jsem udržovala nejen své tělo, ale hlavně svou mysl. Pracovala jsem se strachy a pochybnostmi, které se začínaly s blížícím se porodem objevovat. Z toho důvodu jsme s manželem absolvovali kurz hypnoporodu, v rámci kterého jsme získala vnitřní sílu a jistotu, že porod svého prvního dítěte zvládnu a že jeho průběh bude přesně takový, jaký má být. Vstupovala jsem do něj s vnitřním klidem a beze strachů. Můj první porod proběhl v domácím prostředí za přítomnosti manžela a duly. Byl to pro mne velmi intenzivní transformační zážitek, ze kterého jsem odcházela silnější a vědomější. Byl přesně takový, jaký jsem já a má dcera potřebovaly.

Druhé těhotenství na sebe nenechalo dlouho čekat. Pocit, že do naší rodiny chce přijít další dušička byl velmi intenzivní a má dcera v necelých dvou letech získala bratříčka. Jeho příchod na svět byl do slova a do písmene překotný. A ta síla, se kterou ve spolupráci s mým tělem přišel opět v bezpečí našeho doma na svět ,byla pro mě nepopsatelná. Těsně před jeho narozením jsem se opravdu cítila na hranici mezi životem a smrtí a byla jsem si naprosto jistá toho, že kdyby intenzita kontrakcí trvala déle, než tomu bylo, že to nemám šanci zvládnout. Přestože tento porod byl extrémně rychlý, musela jsem si jeho intenzitu též časem zpracovat.

Život se dvěmi malými dětmi byl velmi intenzivní a přiznám se, že prví dva roky jako dvojnásobná máma mám tak trochu v mlze. Přesto skrze tuto mlhu ke mně jednoho dne přišla na návštěvu dušička našeho třetího děťátka a já v tu chvíli neměla pochyb o tom, že se naše rodina rozroste o dalšího člena. Mé pocity se zhmotnily za necelý týden a já věděla, že jsem opět těhotná. Dokonce nedlouho poté za mnou přišla dcerka, sáhla mi na břicho a s naprostou jistotou pronesla: „Mami, máš v bříšku miminko.“ a šla dál. To, že jsem opravdu těhotná se potvrdilo až o dva týdny později. Těšení se na miminko nám ale několik měsíců před porodem zkomplikovala nemoc dcerky. Byla jí diagnostikována nemoc kyčle. To aby nedošlo k trvalým následkům při jejím hojení, nesměla dcerka na nohu došlapovat. V tu chvíli bylo mým úkolem ji udržet maximálně v klidu, popř. ji všude nosit. Do toho jsem doma měla tou dobou dvou a půl letého synka, který pohyb naopak ke svému životu potřeboval. Kombinace těchto vší faktorů ve mě vyvolávala pocit zoufalství, protože skloubit klidový režim dcery se synovým temperamentem a mým těhotenstvím pro mě bylo nereálné. Měla jsem pocit, že selhávám jako matka na všech frontách. Čím více se blížil příchod třetího děťátka, tím intenzivněji jsem cítila, že musím změnit úhel pohledu na celou situaci, abych nadcházející období zvládla. Věřím totiž tomu, že vesmír nám nadělí takové zkoušky, jaké jsme schopni zvládnout. A já věděla, že dceru, která i přestala spolupracovat, nejsem schopna na následující týdny v klidu udržet. Změnila jsem nastavení ve své hlavě, intuitivně jsem cítila, že vše dobře dopadne, přestože nebudou dodrženy přesně dané postupy. A časem se naštěstí opravdu ukázalo, že dcerky noha bude bez trvalých následků, jelikož v jejím případě byl průběh nemoci velmi mírný.

S ohledem na výše uvedené situace se druhé dcerce na svět zrovna nechtělo, porod se proto rozběhl s desetidenním zpožděním. Po příjezdu porodních asistentek k nám domů se však porod zase zastavil a já začala být zoufalá. Vnitřně jsem na sebe kladla velký tlak na výkon, jelikož jsem si říkala, že bych přece měla už porodit, když tu jsou obě asistentky a neplýtvat tak jejich časem. To samozřejmě k rozběhnutí porodu vůbec nepomáhalo. Musela jsem se vnitřně zklidnit a věřit, že miminko přesně ví, kdy a jak chce přijít na svět. Porod pak následně rozběhla až vaginální napářka, po které se mi opět rozjely silné kontrakce a do hodiny byla na světě naše druhá dcerka. Závěr porodu tentokrát nebyl v rukách mého těla ani miminka, ale byl v mé hlavě. Tímto okamžikem se naše rodina stala kompletní.

Měla jsem velké štěstí, že všechna má šestinedělí probíhala poměrně hladce, řešila jen pár nepříjemných situací jako bylo bolestivé kojení či extrémně nalitá prsa. Vždy jsem ale po ruce měla zkušenou dulu nebo porodní asistentky, které mi dokázaly velmi efektivně poradit, jak danou situaci řešit. A toto vše byl i důvod, proč jsem se rozhodla stát se poporodní dulou a být tak k dispozici těm maminkám, které se po porodu cítí nejisté, vyčerpané či osamělé.