Mateřství je krásná věc, nepopsatelná pro toho, kdo ho nezažil. Od té doby, bez ohledu na nadcházející text, jsem jedinkrát nelitovala, že jsem se pro roli matky rozhodla. Mateřství je však hodně často idealizováno. Ze sociálních sítí se na nás hrnou fotografie super matek, které jsou krásné, vždy upravené, soběstačné - prostě dokonalé. Člověk pak nabyde dojmu, že ve chvíli, kdy se necítí superšťastně, tak vlastně selhal.

Je však normální, že vše má i svou stinnou stánku, o které se moc nemluví. Ani mateřství není výjímkou. A já měla dnes tu možnost, si vše krásně vychutnat. Můj den probíhal následovně:

  • Brzké vstávání a obstarání brečícího miminka, 
  • rychlá snídaně s nevrlým dítětem v náručí. Teplý čaj vypitý o několik hodin později absolutně studený,
  • dvouhodinové dopolední uspávání unaveného dítěte, které nemůže z jakéhokoliv důvodu usnout, končící navázáním vztekajícího se dítěte do šátku,
  • rychlé ohřátí oběda, který vám už leze krkem, jelikož ho jíte z časových důvodu třetí den po sobě,
  • konzumace studeného oběda za chůze, jelikož dítě v šátku vyžaduje houpavý pohyb. Sezení vyvolává pláč,
  • vize volného večera po úspěšném uspání dítěte se během okamžiku mění v absolutní opak,
  • zapojení všech možných postupů vedoucích k uklidnění dítěte zabere další hodinu vašeho "klidného" večera,
  • netrpělivé očekávání, jak proběhne nadcházející noc.

V průběhu tohoto dne jsem cítila emoce v podobě vzteku, závisti, zoufalství, apatie či selhání. Jsem vděčná za to, že vím, jakým způsobem s nimi zacházet, jak je zpracovat a neuložit k případnému pozdějšímu vybublání v podobě zdravotního problému. Přestože to jsou pocity, které mi jsou po většinu času cizí, tak za ně děkuji. Umožňují mi si uvědomit, jak krásný život mám a jsem vděčná za to, že emoce, které u mě převládají, rozhodně nejsou tohoto destruktivního charakteru.